Rozvinutý obal dvojalba
Ano, bylo to v roce 1970, kdy gramofonová firma Columbia vydala dvojalbum Milese Davise Bitches Brew, které mnozí považují za nejrevolučnější album jazzové historie. Když si však poslecheme alba, která Bitches Brew předcházela, třeba In a Silent Way, nebo Filles de Kilimanjaro, není to, co se na dvojalbu objevilo zase až tak překvapivé. Spíše si myslím, že jde víceméně o plynulou evoluci, kterou Miles Davis průběžně procházel, ale které si publikum pořádně všimlo právě v tu chvíli.
Ačkoliv nepatřil mezi nejbrilantnější trupmpetisty, každý jeho tón sedí tam, kde má a také dovedl výborně použít schopnosti svých spoluhráčů ve prospěch celku. Podíváme-li se na obsazení kapely, která Bitches Brew nahrála, jsou tam hvězdy tehdejší, ale i právě se rodící. Joe Zawinul, Wayne Shorter, John McLaughlin, Chick Corea, Jack DeJohnette, Dave Holland, Airto Moreira, Don Alias, Bennie Maupin, Larry Young, Lenny White jsou jména, bez kterých si jazz a fúzi rocku a jazzu do dnešních dnů snad ani nelze představit.
Dvoalbum Bitches Brew vzniklo jako mix několika jamsession, které producent Teo Macero poskládal dohromady do útvaru, který není zpočátku snadný na poslouchání. Úvodní dvacetiminutovou skladbu Pharaoh Dance má připsanou jako autor již tehdy prominentní pianista Joe Zawinul, i když témata jsou jen záminkou pro proplétající se dialog všech skvělých hráčů. V ubíhajícím rytmu této skladby nelze neslyšet názvuky toho, co se později stalo základem Zawinulovy a Shorterovy kapely Wheather Report. Skladba byla sestřihána z pětidílné suity, použity byly jen tři části.
Druhou stranu první desky zaplňuje téměř sedmadvacetiminutová Bitches Brew se pomalu rozvíjí z výkřiků Davisovy trubky podporované elektrickým piánem Corey a Zawinula. Další část uvozuje dialog ostinátní basy a basklarinetu Bennie Maupina, na které se postupně nabaluje rytmika elektrických pian a McLaughlinových sekaných akordů, nad kterými se táhne nostalgická Davisova trubka, jakoby se jí ani rytmus netýkal, ale přesto je každý tón geniálně zařazený do kontextu. Zvukové dění nenápadně graduje a zahušťuje se poté zase postupně řídne. V každé části dominuje některý nástroj, ale nedá se hovořit o klasickém schématu sólo – doprovod. Celá skladba končí podobnými trubkovými laufy ve volném tempu, jakými i začíná.
Druhá deska z dvojalba obsahuje již poněkud kratší skladby Spanish Key, John McLaughlin, mou oblíbenou Miles Runs the Woodoo Down, ovlivněnou Jimi Hendrixem, a končí Davisovou a Shorterovou Sanctuary. Při pozdějším vydání na CD ještě přibyla Shorterova skladba Feio, nahraná ve stejném období.
A’t už právem nebo ne, Bitches Brew je v historii jazzu brán jako nepřehlédnutelný milník a základ, který definoval žánr zvaný jazz-rock fusion.
Více o albu na allmusic.com, kde se dají poslechnout ukázky.
Hezký článek o Davisovi vydal Muzikus – Mezi vánkem a bouří